Epizoda 22 – devítka!

Nebojte se, nedal jsem se na střelbu, ani ji na mě nikdo v lese nevytáhl. Jen se s vámi chci podělit o svůj další osobní úspěch. Modří už vědí.
Dnes jsem vybíhal s dobrým pocitem, že to půjde. Trochu chladno, to se běhá lépe. Oproti předchozí době teď chodím běhat až po snídani. A jde to v pohodě. Možná lépe než s prázdným žaludkem. Změna přišla s dietou podle T.F. (Tim Ferriss). Jedna ze zásadních věcí je sníst první proteinové jídlo do půl hodiny po probuzení.
Poučen z minulého běhu, kdy jsem v touze po překonání osobního rekordu přepálíl začátek, začínám opravdu zvolna. Přesto nemám pocit, že bych běžel pomalu. Nutím se nepřidávat, ale zpomalit.
Na třetím kilometru dělám zásadní rozhodnutí. Místo doleva, rovně. Běžím po své staré loňské trase, směr Ůvaly. Přijde mi mnohem kratší než před rokem. Na místě, kde jsem se otáčel volím obrat doleva a běžím bez problémů dál. Křižuju silníci a mířím kamsi do lesa. Jde to krásně, akorát nevím přesně kde jsem. Nevadí, tady se přeci nemůžu ztratit! V plánu mám pokus o svou první desítku. Zatím to vypadá dobře, ale kde jsem? Na rozcestí volím zelenou trasu a věřím, že dřív či později potkám rozcestník. Podle pípání navigace (přeci nezastavím a nebudu řešit mapu!) vím, že mám za sebou pátý kilometr, moje obvyklá dávka. Nohy šlapou dobře, dech stačí. Ale kde jsem? Po pár set metrech rozcestník: Klánovice 9 km. No tak to nevim, to je trochu moc velká kláda. Ale nezbývá než běžet. Jiná cesta tu není. Po pár minutách křižujeme žlutou. Klánovice 2,5 km. Ůleva. Nohy samozřejmě souhlasí se žlutou. Po dalších pár set metrech poznávám svou současnou trasu. Podle pípání GPS běžím šestý klilometr a jsem asi 2 kilometry od domova. Proto na silnici odbočím a prodlužuju trasu. Ale na sedmém kilometru přichází krize. Známá bolest pod žebry. Slabá, ale je tam. Snižuju tempo, moc to nepomáhá. Co se dá dělat. Přecházím do chůze a snažím se víc dýchat. Po sto metrech se to zlepšuje. Opatrně se rozbíhám. Dobrý. Další prodloužení vypouštím a mířím k domovu. Bolest se nevrací. Před domem se ozývá deváte pípnutí. Mám z toho radost. První devítka. Za měsíc zkusím desítku znovu. Uvidím, co tomu řeknou nohy. Teď je večer, a kupodivu nebolí. Odpoledne jsem byl s V. v divadle na dětském představení. Nevadilo mi ani, že mi seděla na klíně. A po Praze jsem taky chodil jako kdyby nic. Ale zitra, počítám, to bude horší. Nevadí už se těším jak za dva dny poběžím ještě jednou.

Trasa

Advertisements