Epizoda 24 – desítka zatím v nedohlednu

Poslední tři týdny jsem se k běhání dostal jen o víkendu, respektive v neděli dopoledne. Není to úmysl, ale souhra okolností. Po prvním pokusu zdolat devítku, jsem týden na to uběhl celkem v klidu osmičku. Další týden jsem chtěl znovu atakovat hranici deseti kilometrů v kuse. Abych se nemusel zdržovat vyndaváním iPhona z kapsy a sledováním kolik ještě musím uběhnout, koupil jsem si držák–kapsičku na ruku.  Uslyším dobře pípnutí (každý uběhnutý kilometr) a nemusím na nic koukat. Krize přišla na stejném místě jako při prvním pokusu, ale netrvala tak dlouho. Počítám pípnutí. Desáté slyším na konci posledního lesního úseku. Nezastavuju, domů je to už kousek. Před domem koukám na display: cože? 9,66! Neumím počítat do deseti… Ale nohy odmítají ještě někam běžet. Právem.
Dnes jsem zase vyběhnul s otazníkem, jak to dopadne. Když bude dost síly, tak to zase zkusím protáhnout. Jenže po šesti kilometrech začalo hodně bolet levé koleno. A nepřestávalo. Už dva týdny chodím na rehabilitaci a nějaké drobné problémy tam jsou. Takže žádné prodlužování a domů. Osmička za 50 minut, to není špatný. Zhruba před rokem jsem tu jásal, že jsem uběhnul poprvé kilák v kuse. A teď tu brblám, že mi nejde uběhnout desítka. Méně je někdy více. Vrátím se na čas ke kratším tratím a o to víc budu posilovat a procvičovat rehabilitační cvičení. Vlasně neumím ani správně stát a chodit. A chci běhat, nebo rovnou lítat. Je to tak, ubrat někdy znamená dostat se do cíle dřív.

Advertisements